Česko má novou hvězdu na „prkně“. Ester? Chci být nejlepší verzí sebe, tvrdí Maděrová

Česko má novou hvězdu na "prkně". Ester? Chci být nejlepší verzí sebe, tvrdí Maděrová; Zdroj foto: ČTK

Už dvakrát v aktuálním ročníku sahala dvacetiletá rodačka z Liberce v závodě SP po medailovém umístění. Čtvrtá byla v prosinci v Cortině a podruhé v sobotu v bulharském Pamporovu.

Celkově jí v SP patří osmá pozice jak v hodnocení olympijského obřího paralelního slalomu, tak i v rychlejším paralelním slalomu. A další závod čeká na Maděrovou již zítra ve slovinské Rogle.

Jaká byla cesta z Bulharska?

Náročná, vyjížděli jsme v pondělí v pět ráno a na místě ve Slovinsku jsme byli až v jedenáct večer. Moc to cestování nezvládám, měla jsem potom trochu zvýšenou teplotu. V úterý jsem si odpočinula a už to snad bude dobré.

Rogla je za posledních 12 dní už čtvrtým místem, kde budete v rámci SP závodit. V lednu je program teda pořádně našlapaný.

Je to tak, mezi závody nejsou velké mezery a cestování je opravdu hodně. Nicméně pak bude od svěťáku zase skoro měsíční pauza.

Jak jste zatím spokojená s výsledky v sezoně?

Zatím jsem spokojená, takové výsledky bych před sezonou nečekala. Třeba dvě čtvrtá místa, to je pro mě nadplán. Mám jiné představy než trenér (Evžen Mareš, pozn. red.), který mi ty své raději neříká, aby mě nestresoval. On v taková umístění asi doufal, já jsem se chtěla pravidelně dostávat do osmičky. Jsme v půlce sezony, snad to půjde dobře i dál.

Roste souběžně s dobrými výsledky i vaše sebevědomí? Když vidíte, že už jste schopna měřit se s těmi největšími jmény.

Právě trenér se snaží mi sebevědomí zvyšovat. Já ho pořád tolik nemám, pořád se cítím jako já. (smích) Pořád je pro mě zvláštní, když přijedu dolů a jsem před velkými jmény. Postupem času, když to bude pravidelnější, sebevědomí snad stoupne. Na druhou stranu ve startovní bráně často ani nevnímám, kdo proti mně stojí. Někdy to zjistím až v cíli. Nahoře je mi to jedno, chci vyhrát, ať tam stojí kdokoliv. Každý je porazitelný.

Jak jste si užila víkend v Bulharsku, kam přijela i Ester Ledecká a oba závody vyhrála?

Bylo to super! Slyšet českou hymnu, to byl hrozně hezký pocit. Všichni viděli, že jsme tam obě. Někteří lidé mi říkali, že z nás mají opravdu respekt. Dvě české ženy v nejlepší čtyřce, to je neuvěřitelné. Stává se to u Rakušanek a Němek, ale těch je v týmu třeba osm. Že tam budeme obě Češky, to nikdo nečekal. Bylo příjemné, že jsem tam nebyla sama. Ester jezdí více na lyže, takže tady je to v tomto ohledu trochu smutné. (úsměv)

Nedávno jste říkala, že se moc neznáte. Měly jste teď možnost si spolu více popovídat?

Měly jsme čas si popovídat, bylo to moc fajn. Bavíme se v pohodě, ale neznáme se až tak moc, že bychom třeba spolu bydlely na pokoji. Tak jsem to myslela. Nicméně kdykoliv mám prostor s Ester strávit nějaký čas, jsem za to moc ráda.

Od doby, kdy novináři a fanoušci v Česku registrují vaše jméno, se srovnáním s Ledeckou nevyhnete. Co na to říkáte?

Nevadí mi to, je to fajn. Ester ten sport v Čechách tvoří. Kdyby nebyla, dost lidí by si toho vůbec nevšimlo a i já bych se prokousávala nahoru déle. Jsem ráda, že mě někdo k Ester nebo třeba k Evě Adamczykové řadí. Obě jsou dost charakterizující pro snowboarding u nás.

A dá se říct, že k dvojnásobné olympijské šampionce na snowboardu Ledecké vzhlížíte?

To úplně ne, i když vyloučit se to taky nedá. Nikdy jsem neměla žádný vzor nebo idol. Chtěla jsem být vždy nejlepší verzí sama sebe. Nikdy jsem se s nikým nepoměřovala, abych chtěla být lepší než on nebo ona.

Dá se vůbec ve vašem sportu od jiné závodnice něco odkoukat?

Teoreticky by se to dalo, ale Ester jezdí spíše carvingový styl. Zato já jezdím víc příměji třeba jako Ruska Sofia Nadyršinová, nedělám velké obloučky. Takže od Ester toho tolik neodkoukám.

Dokážete popsat, kdy a v čem přišel ten zlom, že jste v této sezoně schopná pravidelně jezdit v první desítce SP?

To úplně říct neumím. Myslím, že se začíná vracet práce za několik let. V posledních čtyřech letech už trénuju tak nějak stejně a pořád hodně. Načítá se to, jsem více vyježděná. Posouvám hranici, jak dlouho zvládám jet ve velké rychlosti. Minulý rok bych na takové úrovni třeba spadla v páté bráně, nestíhala bych, zato teď vydržím až do cíle. Je to otázka několikaleté práce.

Vloni jste byla bronzová na juniorském mistrovství světa, v roce 2022 jste už jako osmnáctiletá závodila pod pěti kruhy v Pekingu. Berete olympiádu za dva roky jako cíl, ke kterému směřujete? 

Částečně ano, na druhou stranu olympiáda je zvláštní závod. Jedna šance za čtyři roky, pro všechny je to těžké na hlavu. Když se to vezme suma sumárum, víc je třeba křišťálový glóbus v SP. To je ukazatel celé sezony, ne jednoho závodu. Olympiáda je samozřejmě srdeční záležitost, těším se, zároveň se k tomu nechci tolik upínat. Pokusím se tam zabojovat o medaile, ale cíl je třeba za dva tři roky zkusit vyhrát křišťálový glóbus.

Na olympiádě se jezdí jen obří slalom, v SP i klasický slalom. Co vám více vyhovuje?

Čím starší jsem, tím více mě baví obřák. Dříve mi to přišlo nudné a pomalé, ale jak jsem starší, už jsem pomalejší a občas mě bolí záda. (smích) Proto mám teď obřák trochu raději, protože slalom je dost rychlý a branky blízko. Ale co se týče výsledků, je to u mě v obou disciplínách podobné.

Jak jste se vůbec k závodění na snowboardu dostala?

Mám starší ségru, která začala jezdit na prkně. Přestože jsme z lyžařské rodiny a tohle nepřipadalo v úvahu. Ale ségra rebelka s tím začala a já jsem musela všechno dělat jako ona. Trochu za zády taťky, který byl striktně proti, mě mamka na prkno vzala a začala jsem v Liberci jezdit. Dostala jsem se s k trenérovi Marešovi, který kdysi trénoval i olympioničku Petru Elsterovou, a teď jsme spolu už asi 12 let.

Váš otec se s tím nakonec srovnal?

Ano, postupně si našel cestu, už ho ty lyže tolik netrápí. Ale moc se tím nechlubí, řekla bych. Když se ho ptají, jestli je od Zuzky Maděrové, tak jen odpovídá, že občas na prkně jezdím. (smích)

Na druhou stranu váš snowboard zdobí nápis "máma a táta", rodiče jste zmínila jako vaše hrdiny i v dotazníku českého olympijského týmu.

Moc si vážím jejich podpory. V jednu chvíli to bylo se snowboardem strašně náročné finančně. V době, kdy ještě nejste úplně nahoře, ale směřujete tam. Dva tři roky před olympiádou platili rodiče to, co teď platí svaz a Dukla. Nejnáročnější jsou vždy ty začátky a o to se postarali oni.

Proč jste se rozhodla zrovna pro paralelní slalom? Zkoušela jste třeba i snowboardcross?

Trenér byl primárně zaměřený na alpské disciplíny, ale nejdříve chtěl, abych uměla všechno. Vedl mě ke všemu. Dokonce na olympiádě dětí a mládeže jsem vyhrála snowboardcross a v paralelním slalomu jsem byla dvakrát druhá. Snowboardcross mě bavil, ale nemám tam až takový cit pro dopad. Myslím, že jsem nakonec zvolila dobře.

Když vám bylo deset, vyhrála Eva Adamczyková olympiádu v Soči. O čtyři roky později si zase Ledecká podmanila Pchjongčchang. Ovlivnily vás tyto úspěchy na startu kariéry?

Právě tohle je historka, kterou táta rád vypráví. Ve 14 letech jsem seděla u televize a říkala jsem, že je to poslední olympiáda beze mě. Táta se tomu zasmál, že to určitě, ale za čtyři roky mi to pak sám připomněl. V Pekingu už jsem závodila, měla jsem pravdu. A tehdy to byla právě Korea, kde vyhrála Ester, takže mě to určitě ovlivnilo.