Sama mezi muži. Zpočátku na nás byli na hřišti hodní, říká basketbalistka na vozíku

Sama mezi muži. Zpočátku na nás byli na hřišti hodní, říká basketbalistka na vozíku

Na invalidní vozík se dostala po nepovedené operaci plotýnky v roce 2007. Od té doby vystřídala více sportů - přes plavání, badminton, tenis, box či handbike nakonec skončila u basketbalu.

Přivedla ji k němu náhoda. Když pro reklamu potřebovali tým basketbalistek, nenašli jich dostatek, a tak hledali vozíčkářky, které mají s pohybem na vozíku zkušenosti a mohly by je doplnit. Mezi nimi byla i Jana Hanová. Během natáčení se potkala s trenérem Jaroslavem Mencem a k týmu Pražských jezdců ji převedla i její dlouholetá kamarádka a první ženská členka týmu Karolína Dadejíková.

Jana Hanová trénuje už něco přes rok a čtvrt a i přes těžké začátky u tohoto sportu vydržela. "Ze začátku na nás byli hodní, nechali nás střílet, nekladli příliš velký odpor, ať se to naučíme a získáme nějakou hráčskou jistotu. Kdyby hráli jen oni mezi sebou, tak my pořád budeme stát pod košem, nedohodíme na něj a nenaučíme se to."

Díky skvělému přístupu trenéra i celého týmu se cítí být součástí celku a nikoli jako zátěž, přesto má jejich hra jisté limity. "Asi nebudeme nikdy tak silné nebo rychlé jako naši top hráči, ale každý máme svůj handicap a nějak s ním pracujeme. Určitě můžeme být handicapem už jen tím, že nás mají v týmu, oproti celkům, které holky nemají, nebo jich nemají tolik. Ale nikdy nám to nedali najevo, ba naopak. Společnými silami se snažíme dát do toho vše, brousit taktiku a nabírat zkušenosti," říká Hanová.

Možná po herní stránce jsou ženy v týmu handicapem, po té lidské je to ale naopak. "Jak říkají nestranní pozorovatelé, to, že tam mají ty holky, jim vyloženě prospívá. Zjemnilo je to a líp se na to kouká," popisuje s úsměvem Hanová.

Jak už to někdy u smíšených týmů bývá, občas vyvstane otázka, jak je to vlastně s převlékáním. "Máme jednu společnou šatnu v podstatě od první chvíle, a když si to probírám zpětně, ani jedna strana u toho nikdy nezabrzdila," tvrdí basketbalistka.

Že se nad tím nikdy nepozastavila, přičítá Hanová času strávenému v nemocnicích a rehabilitačních ústavech, které ji vytrénovaly, a stud musel jít mnohdy stranou. Na druhou stranu však podotýká, že když se někdo potřebuje převlékat nějak "víc" nebo se sprchuje, čeká druhá strana na signál "už".

Aby držela krok s ostatními spoluhráči, snaží se věnovat i domácí přípravě, ať už je to střelba na koš, svižnější vyjížďky nebo činky. Záleží, kolik má volného času. "Ráda bych se stala plnohodnotnou součástí týmu, aby mi to střílelo a přiblížila se rychlosti ostatních hráčů. Mám tedy před sebou ještě spoustu práce. Velkým cílem je vstřelit koš z čáry trestného hodu," prozradila Hanová.

Tréninky jí naštěstí nekomplikuje práce, již přes dva roky pracuje v IT firmě jako administrativní podpora. "Mám skvělého šéfa, který nemá problém mě na tréninky pustit, když jsou úkoly splněny a je jedno, zda je dělám o půlnoci nebo v deset dopoledne, což je velká výhoda. Nemám pak problém skloubit práci i své koníčky."

Rozhodně nelituje, že se do basketbalu pustila, i když je to tvrdý kontaktní sport. "Basket mi strašně pomohl, jsem z něj nadšená. Člověk se orientuje na výkon, vyčistí si hlavu a dává do toho vše, protože to nechce kazit spoluhráčům, i když to se stává i těm nejlepším. Naštěstí je atmosféra skvělá, hráči jsou na hřišti rivalové, ale po zápase není nikdy nouze o legraci, ať už se jedná o kterýkoli český tým. Je to prostě super." I proto basketbal nebo jiný kolektivní sport považuje za skvělou terapii pro nováčky, kteří se čerstvě ocitli na vozíku.

Ze slov Hanové je cítit nadšení a energie, jakou jí basketbal přináší, a rozhodně má v plánu pokračovat. Třeba jednou nebude potřeba smíšených týmů a vytvoří se i ženský. Na něj ale v současnosti není dostatek hráček. V Pražských jezdcích jsou tři a v ostatních týmech se nachází většinou po jedné ženě.