Smlouvu se Spartou podepsal na záchodě. Slavný Holeček přiznal i kamarádku s výhodami

Smlouvu se Spartou podepsal na záchodě. Slavný Holeček přiznal i kamarádku s výhodami; Zdroj foto: Lukáš Bíba

Poznal atmosféru deseti šampionátů a na pěti z nich byl korunován jako nejlepší gólman. Ve své sbírce má tři zlaté medaile a pět stříbrných, další dva cenné kovy pak z olympiád. Byl to celým světem uznávaný král hokejových brankářů.

Ale také měl nevšední život mimo led: Třeba první přestup do hokejové Sparty ztroskotal na tom, že mu pražský klub nabízel k bydlení ubytovnu. 

V klukovských letech ho bavil hlavně fotbal, zatímco hokejem spíš jen vyplňoval čas v zimních měsících. Vojenskou základní službu začal v druholigové Dukle Košice, které hned pomohl k postupu do první hokejové ligy.

"Téměř ke všem zápasům jsme se dopravovali vojenskými letadly, v nichž jsme měli k dispozici gauč, křesla, radio, karetní stolek a další vymoženosti. O hokej byl v Košicích obrovský zájem. Jednou dokonce diváci, aby se dostali do ochozů, vykopali do vyprodaného stadionu v jeho zdi díru. Přestože jsem tam byl spokojený, mým přáním bylo vrátit se do Prahy," přiznává.

O Holečka měla velký zájem Sparta, ale vždy jeho přestup ztroskotal na bytovém problému. "Mohla mně nabídnout jen ubytovnu ČKD, což pro mě po svatbě a narození syna bylo nepřijatelné. Naopak v Košicích jsem si byty mohl vybírat, takže jsem se za větším a lepším třikrát stěhoval. A tak jsem na východě republiky jako rotmistr a po přechodu do VSŽ jako pracovník v energetice vydržel dlouhých deset let. Do zaměstnání jsem však nechodil. Základní plat 2000 korun a dále pak dvě stovky za vyhraný zápas jsem inkasoval poštou," vrací se do působení v Košicích.

Dostal zákaz vstupu do zaměstnání

V 29 letech se přece jen dočkal návratu do Prahy, trenér Sparty Luděk Bukač konečně prosadil jeho žádost o byt.

"Můj odchod z Košic byl v tajnosti, a tak k dohodě mezi funkcionáři obou klubů došlo na záchodě, kde jsem na přestupní lístky dostal i potřebné razítko," líčí kuriozní loučení s košickým klubem.

Sparta měla tehdy výborné mužstvo a v lize patřila k nejlepším. "S řadou skvělých hokejistů jsem tam prožil pět krásných let. Navíc plat se mi zvýšil na tři tisíce korun a také prémie byly tučnější. V ČKD Lokomotivka jsem byl zařazen jako technický kreslič. Aby však moji "kolegové" z oddělení dostávali prémie, museli plnit stanovené úkoly i za mě. Ale rozuměli jsme si. Dával jsem jim vstupenky na zápasy a zval je na různé akce," vzpomínal.

Časem si však někteří lidé stěžovali, že si hokejisté nechodí ani pro výplaty. "A tak jsme se dvakrát měsíčně na svých fingovaných pracovištích ukázali. Brzy však přišly námitky, že svojí přítomností spíš provokujeme, a tak jsme dostali zákaz vstupu do ČKD," směje se této příhodě.

Hledal rukavice, na kterých seděl

Za národní mužstvo odchytal v letech 1966 - 1978 celkem 168 utkání. Atmosféru světového šampionátu poznal poprvé v roce 1966 v Jugoslávii. "V utkání o první místo v duelu se Sovětským svazem jsem už ve 4. minutě za krutého stavu 0:3 střídal Dzurillu. Plný nervozity jsem dlouho hledal rukavice, než jsem zjistil, že na nich sedím."

Sice si v úspěšnosti zákroků vedl lépe než jeho reprezentační kolega, dalším čtyřem gólům v sítí ale nezabránil. 

"O rok později ve Vídni jsme poprvé v historii podlehli Finsku 1:3 a já jsem v páté minutě za stavu 0:2 střídal Nadrchala. Tím jedním gólem jsem se prý také podepsal na ostudné porážce a na dva a půl roku jsem byl vyřazen z reprezentace. Hlavní důvod byl později upřesněn. Jsem prý příliš ctižádostivý a tím zneklidňuji Dzurillu. Jako jeho náhradník se prý do mužstva nehodím," kroutí hlavou ještě dnes.

Fantazie se dočkal v roce 1972 na šampionátu v Praze, kdy se československé mužstvo po 23 letech stalo mistrem světa. "Zvláště závěrečný zápas se SSSR byl obrovským dramatem s nádherným koncem, vyhráli jsme 3:2. Zato na mém posledním mistrovství v roce 1978 v Praze nás štěstí opustilo. V souboji se Sověty nám stačila i porážka o gól. Toho jsme také za stavu 1:3 dosáhli, brankář Treťjak spadl i s pukem do klece, ale hlavní americký sudí tento regulérní gól neuznal. Bylo mi smutno," přiznává i po letech.

Pětkrát viděl Lenina

Vzhledem k době, ve které chytal, se nevyhl ani cestám do tehdejšího Sovětského svazu. Celkem jich napočítal 37 a takřka pokaždé se vracel domů s bizarními zážitky.

"Psychicky nás deptali hned po příletu několikahodinovou prohlídkou na celnici. V noci před zápasem s jejich sbornou nás všechny dvakrát vzbudili telefonem, autobus pro nás přijížděl se zpožděním a na trénincích skoro pokaždé zkoušeli klakson. Skoro pokaždé jsme museli jít na balet nebo do cirkusu a pětkrát jsem viděl Lenina," popisoval návštěvy SSSR.

V Japonsku mluvil rusky

Po tříletém angažmá v Mnichově a Essenu ukončil v roce 1981 aktivní činnost a stal ústředním trenérem brankářů. Po sedmi letech ho potěšila zajímavá nabídka trénovat jeden rok tým Sappora, a tak se svým sedmnáctiletým synem vydal do Japonska. "Zpočátku jsem se tam snažil domluvit německy, ale když zjistili mé určité znalosti ruštiny, dostal jsem k dispozici výborného tlumočníka, který se mnou byl 12 hodin denně," vrací se rád k pobytu v exotické zemi.

Žije sám, ale i s kamarádkou "s výhodami"

Humor zůstal Jiřímu Holečkovi i v jeho osmdesátinách. "Nic mě nebolí, chodím na procházky do přírody, ale hlavně do potravinářských obchodů a potom rychle k lednici, v níž musí stále být něco k jídlu a pití. Žiji sám, ale už přes dvacet let za mnou dvakrát týdně jezdí kamarádka i milenka v jedné osobě. Máme se rádi, což například ona potvrzuje nejen tím, že vždy něco dobrého k jídlu přiveze a já ji nejen poděkuji a pochválím. Stará se o mě, takže co víc si mohu přát," směje se jubilant.