"Je to škoda, protože finálový zápas se nám docela povedl. Ve skupině se našemu celku proti Nacka Hi tolik nedařilo, ale ve finále jsme si docela věřili. První dvě třetiny byly ještě vyrovnané a v té poslední už jsme byli jasně lepší. Zatlačili jsme je k bráně, poměr střel hovořil jasně pro nás, Švédy ale podržel výborný gólman," vrátil se k utkání David. "Přesně tak. Je to o tom, že soupeř ty góly dal, zatímco my ne," přitakal Herman.

Český tým sice ve finále prohrál, ale dokázal přehrát soupeře, kteří patří k absolutní světové špičce. "Sehráli jsme pět těžkých zápasů a prakticky v každém se hrálo o všechno. My jsme měli výhodu, že jsme dokázali pravidelně točit dvě vyrovnané pětky a v koncovkách zápasů, které se hrály na třikrát 15 minut, jsme soupeře ujezdili. Taky jsme se perfektně vyrovnali s gumovým povrchem. Ten je totiž velice specifický a doma na něm nejsme zvyklí hrát," přidal poznámku k průběhu turnaje Herman.

Jedinou kaňkou na jinak povedeném turnaji byl nižší počet účastníků, než obvykle do Malmö jezdí. Ze zahraničí dorazili pouze Jihočeši, jinak se na turnaji představily domácí celky Göteborgu, Nacky Hi a Kalmaru. "To ten turnaj trošku devalvuje, na druhou stranu ty tři švédské týmy skutečně patří na světě mezi nejlepší," podotkl David.

Není ročník, v němž by Štíry v cestě na sever Evropy nepřibrzdila nějaká patálie. "Na české dálnici poblíž hranice s Německem uvízlo několik kamionů a my jsme se tak zdrželi v koloně. Kvůli tomu jsme nestihli v Rostocku trajekt, který jsme již měli dopředu zaplacený," postěžoval si David.

Štíři nechtěli čekat šest hodin na další trajekt, který by je odvezl přímo do Malmö, a tak zvolili náročnější cestu přes Dánsko. "Přejezd přes Öresundský most jsou další náklady navíc, k tomu ještě připočtěme hodiny navíc strávené v autě. Při překonávání podobných obtíží se ale zase utuží parta," vzpomínal na výjezd do Švédska s úsměvem David.

"Je to škoda, protože finálový zápas se nám docela povedl. Ve skupině se našemu celku proti Nacka Hi tolik nedařilo, ale ve finále jsme si docela věřili. První dvě třetiny byly ještě vyrovnané a v té poslední už jsme byli jasně lepší. Zatlačili jsme je k bráně, poměr střel hovořil jasně pro nás, Švédy ale podržel výborný gólman," vrátil se k utkání David. "Přesně tak. Je to o tom, že soupeř ty góly dal, zatímco my ne," přitakal Herman.

Český tým sice ve finále prohrál, ale dokázal přehrát soupeře, kteří patří k absolutní světové špičce. "Sehráli jsme pět těžkých zápasů a prakticky v každém se hrálo o všechno. My jsme měli výhodu, že jsme dokázali pravidelně točit dvě vyrovnané pětky a v koncovkách zápasů, které se hrály na třikrát 15 minut, jsme soupeře ujezdili. Taky jsme se perfektně vyrovnali s gumovým povrchem. Ten je totiž velice specifický a doma na něm nejsme zvyklí hrát," přidal poznámku k průběhu turnaje Herman.

Jedinou kaňkou na jinak povedeném turnaji byl nižší počet účastníků, než obvykle do Malmö jezdí. Ze zahraničí dorazili pouze Jihočeši, jinak se na turnaji představily domácí celky Göteborgu, Nacky Hi a Kalmaru. "To ten turnaj trošku devalvuje, na druhou stranu ty tři švédské týmy skutečně patří na světě mezi nejlepší," podotkl David.

Není ročník, v němž by Štíry v cestě na sever Evropy nepřibrzdila nějaká patálie. "Na české dálnici poblíž hranice s Německem uvízlo několik kamionů a my jsme se tak zdrželi v koloně. Kvůli tomu jsme nestihli v Rostocku trajekt, který jsme již měli dopředu zaplacený," postěžoval si David.

Štíři nechtěli čekat šest hodin na další trajekt, který by je odvezl přímo do Malmö, a tak zvolili náročnější cestu přes Dánsko. "Přejezd přes Öresundský most jsou další náklady navíc, k tomu ještě připočtěme hodiny navíc strávené v autě. Při překonávání podobných obtíží se ale zase utuží parta," vzpomínal na výjezd do Švédska s úsměvem David.

Na invalidní vozík se dostala po nepovedené operaci plotýnky v roce 2007. Od té doby vystřídala více sportů - přes plavání, badminton, tenis, box či handbike nakonec skončila u basketbalu.

Přivedla ji k němu náhoda. Když pro reklamu potřebovali tým basketbalistek, nenašli jich dostatek, a tak hledali vozíčkářky, které mají s pohybem na vozíku zkušenosti a mohly by je doplnit. Mezi nimi byla i Jana Hanová. Během natáčení se potkala s trenérem Jaroslavem Mencem a k týmu Pražských jezdců ji převedla i její dlouholetá kamarádka a první ženská členka týmu Karolína Dadejíková.

Jana Hanová trénuje už něco přes rok a čtvrt a i přes těžké začátky u tohoto sportu vydržela. "Ze začátku na nás byli hodní, nechali nás střílet, nekladli příliš velký odpor, ať se to naučíme a získáme nějakou hráčskou jistotu. Kdyby hráli jen oni mezi sebou, tak my pořád budeme stát pod košem, nedohodíme na něj a nenaučíme se to."

Díky skvělému přístupu trenéra i celého týmu se cítí být součástí celku a nikoli jako zátěž, přesto má jejich hra jisté limity. "Asi nebudeme nikdy tak silné nebo rychlé jako naši top hráči, ale každý máme svůj handicap a nějak s ním pracujeme. Určitě můžeme být handicapem už jen tím, že nás mají v týmu, oproti celkům, které holky nemají, nebo jich nemají tolik. Ale nikdy nám to nedali najevo, ba naopak. Společnými silami se snažíme dát do toho vše, brousit taktiku a nabírat zkušenosti," říká Hanová.

Možná po herní stránce jsou ženy v týmu handicapem, po té lidské je to ale naopak. "Jak říkají nestranní pozorovatelé, to, že tam mají ty holky, jim vyloženě prospívá. Zjemnilo je to a líp se na to kouká," popisuje s úsměvem Hanová.

Jak už to někdy u smíšených týmů bývá, občas vyvstane otázka, jak je to vlastně s převlékáním. "Máme jednu společnou šatnu v podstatě od první chvíle, a když si to probírám zpětně, ani jedna strana u toho nikdy nezabrzdila," tvrdí basketbalistka.

Že se nad tím nikdy nepozastavila, přičítá Hanová času strávenému v nemocnicích a rehabilitačních ústavech, které ji vytrénovaly, a stud musel jít mnohdy stranou. Na druhou stranu však podotýká, že když se někdo potřebuje převlékat nějak "víc" nebo se sprchuje, čeká druhá strana na signál "už".

Aby držela krok s ostatními spoluhráči, snaží se věnovat i domácí přípravě, ať už je to střelba na koš, svižnější vyjížďky nebo činky. Záleží, kolik má volného času. "Ráda bych se stala plnohodnotnou součástí týmu, aby mi to střílelo a přiblížila se rychlosti ostatních hráčů. Mám tedy před sebou ještě spoustu práce. Velkým cílem je vstřelit koš z čáry trestného hodu," prozradila Hanová.

Tréninky jí naštěstí nekomplikuje práce, již přes dva roky pracuje v IT firmě jako administrativní podpora. "Mám skvělého šéfa, který nemá problém mě na tréninky pustit, když jsou úkoly splněny a je jedno, zda je dělám o půlnoci nebo v deset dopoledne, což je velká výhoda. Nemám pak problém skloubit práci i své koníčky."

Rozhodně nelituje, že se do basketbalu pustila, i když je to tvrdý kontaktní sport. "Basket mi strašně pomohl, jsem z něj nadšená. Člověk se orientuje na výkon, vyčistí si hlavu a dává do toho vše, protože to nechce kazit spoluhráčům, i když to se stává i těm nejlepším. Naštěstí je atmosféra skvělá, hráči jsou na hřišti rivalové, ale po zápase není nikdy nouze o legraci, ať už se jedná o kterýkoli český tým. Je to prostě super." I proto basketbal nebo jiný kolektivní sport považuje za skvělou terapii pro nováčky, kteří se čerstvě ocitli na vozíku.

Ze slov Hanové je cítit nadšení a energie, jakou jí basketbal přináší, a rozhodně má v plánu pokračovat. Třeba jednou nebude potřeba smíšených týmů a vytvoří se i ženský. Na něj ale v současnosti není dostatek hráček. V Pražských jezdcích jsou tři a v ostatních týmech se nachází většinou po jedné ženě.

Na invalidní vozík se dostala po nepovedené operaci plotýnky v roce 2007. Od té doby vystřídala více sportů - přes plavání, badminton, tenis, box či handbike nakonec skončila u basketbalu.

Přivedla ji k němu náhoda. Když pro reklamu potřebovali tým basketbalistek, nenašli jich dostatek, a tak hledali vozíčkářky, které mají s pohybem na vozíku zkušenosti a mohly by je doplnit. Mezi nimi byla i Jana Hanová. Během natáčení se potkala s trenérem Jaroslavem Mencem a k týmu Pražských jezdců ji převedla i její dlouholetá kamarádka a první ženská členka týmu Karolína Dadejíková.

Jana Hanová trénuje už něco přes rok a čtvrt a i přes těžké začátky u tohoto sportu vydržela. "Ze začátku na nás byli hodní, nechali nás střílet, nekladli příliš velký odpor, ať se to naučíme a získáme nějakou hráčskou jistotu. Kdyby hráli jen oni mezi sebou, tak my pořád budeme stát pod košem, nedohodíme na něj a nenaučíme se to."

Díky skvělému přístupu trenéra i celého týmu se cítí být součástí celku a nikoli jako zátěž, přesto má jejich hra jisté limity. "Asi nebudeme nikdy tak silné nebo rychlé jako naši top hráči, ale každý máme svůj handicap a nějak s ním pracujeme. Určitě můžeme být handicapem už jen tím, že nás mají v týmu, oproti celkům, které holky nemají, nebo jich nemají tolik. Ale nikdy nám to nedali najevo, ba naopak. Společnými silami se snažíme dát do toho vše, brousit taktiku a nabírat zkušenosti," říká Hanová.

Možná po herní stránce jsou ženy v týmu handicapem, po té lidské je to ale naopak. "Jak říkají nestranní pozorovatelé, to, že tam mají ty holky, jim vyloženě prospívá. Zjemnilo je to a líp se na to kouká," popisuje s úsměvem Hanová.

Jak už to někdy u smíšených týmů bývá, občas vyvstane otázka, jak je to vlastně s převlékáním. "Máme jednu společnou šatnu v podstatě od první chvíle, a když si to probírám zpětně, ani jedna strana u toho nikdy nezabrzdila," tvrdí basketbalistka.

Že se nad tím nikdy nepozastavila, přičítá Hanová času strávenému v nemocnicích a rehabilitačních ústavech, které ji vytrénovaly, a stud musel jít mnohdy stranou. Na druhou stranu však podotýká, že když se někdo potřebuje převlékat nějak "víc" nebo se sprchuje, čeká druhá strana na signál "už".

Aby držela krok s ostatními spoluhráči, snaží se věnovat i domácí přípravě, ať už je to střelba na koš, svižnější vyjížďky nebo činky. Záleží, kolik má volného času. "Ráda bych se stala plnohodnotnou součástí týmu, aby mi to střílelo a přiblížila se rychlosti ostatních hráčů. Mám tedy před sebou ještě spoustu práce. Velkým cílem je vstřelit koš z čáry trestného hodu," prozradila Hanová.

Tréninky jí naštěstí nekomplikuje práce, již přes dva roky pracuje v IT firmě jako administrativní podpora. "Mám skvělého šéfa, který nemá problém mě na tréninky pustit, když jsou úkoly splněny a je jedno, zda je dělám o půlnoci nebo v deset dopoledne, což je velká výhoda. Nemám pak problém skloubit práci i své koníčky."

Rozhodně nelituje, že se do basketbalu pustila, i když je to tvrdý kontaktní sport. "Basket mi strašně pomohl, jsem z něj nadšená. Člověk se orientuje na výkon, vyčistí si hlavu a dává do toho vše, protože to nechce kazit spoluhráčům, i když to se stává i těm nejlepším. Naštěstí je atmosféra skvělá, hráči jsou na hřišti rivalové, ale po zápase není nikdy nouze o legraci, ať už se jedná o kterýkoli český tým. Je to prostě super." I proto basketbal nebo jiný kolektivní sport považuje za skvělou terapii pro nováčky, kteří se čerstvě ocitli na vozíku.

Ze slov Hanové je cítit nadšení a energie, jakou jí basketbal přináší, a rozhodně má v plánu pokračovat. Třeba jednou nebude potřeba smíšených týmů a vytvoří se i ženský. Na něj ale v současnosti není dostatek hráček. V Pražských jezdcích jsou tři a v ostatních týmech se nachází většinou po jedné ženě.