Musíme se přenést do čtyřicátých a padesátých let minulého století, do doby, kdy ve Spojených státech amerických zuřila rasová segregace. Černošští obyvatelé mohli autobusy jezdit jen na předem určených místech, v kině seděli stranou od bělochů. Sportovní týmy zase odmítaly nastoupit proti soupeřům, kde hráli Afroameričané.

Tohle všechno zažila Althea Gibsonová. Její rodiče pracovali jako farmáři na pronajatém poli s bavlnou, ale hospodářská krize je zahnala do New Yorku, kde hledali jiné živobytí. To byly malé Althee tři roky.

Vyrůstala tak v ulicích Harlemu. V pozdějších rozhovorech se nijak netajila tím, že byla flink, který chodil za školu. A to i přesto, že se její otec nebál použít fyzické násilí, aby ji umravnil. 

Althea totiž propadla sportu. Na betonových pláckách Harlemu hrála kdeco. Basketbal nebo třeba "paddle tennis", sport podobný tenisu s dřevěnými pálkami na malém hřišti.

"Vždycky jsem chtěla být někdo. Pokud se mi to nakonec podařilo, bylo to z poloviny proto, že jsem byla dostatečně soutěživá, abych snesla všechny útrapy, a z poloviny proto, že byla spousta lidí, kteří se o mě na té cestě starali," pronesla později Gibsonová. 

A měla pravdu. Jejího talentu si v deseti letech všiml hudebník Buddy Walker, který bydlel v sousedství, koupil jí tenisové rakety a doporučil ji do černošského tenisového klubu. 

Althea měla dlouhé nohy i ruce, skvěle se pohybovala a do balónku uměla dát pořádnou ránu. Brzy vrstevníky v tenisovém klubu převyšovala.

Jenže to nebylo jen tak. Mezi zápasy přespávala v autě, protože do hotelu ji nepustili. Dostala se jen na turnaje vyhrazené pro hráče tmavé barvy pleti, i když bylo jasné, že její um může dobýt mnohem slavnější kolbiště.  

A to už přichází na scénu další pomocník z její cesty. Psal se rok 1950, když se bývalá světová tenisová jednička Alice Marblová neudržela a napsala do prestižního časopisu American Lawn Tennis ostrý sloupek, kde vyčetla tehdejším šéfům amerického tenisu, proč někoho tak talentovaného jako Gibsonová nepozvou na domácí svátek US Open.

"Pokud jsou bělošské hráčky natolik nadřazené Gibsonové, ať se s ní popasují přímo na kurtu. Dokažte, že je tenis sportem gentlemanů," napsala Marblová tehdy.

Zafungovalo to. Zlomila rasové předsudky. Gibsonová se podívala nejen na US Open, ale i do Paříže nebo na slavný Wimbledon. Začalo se jí přezdívat "Jackie Robinson v sukních", po vzoru amerického baseballisty, který jako první černoch v historii hrál americkou soutěž MLB.

Gibsonová v roce 1957 vyhrála jako první Afroameričanka grandslam, French Open, poprvé ovládla Wimbledon, US Open a stala se světovou jedničkou. Zapsala se historie tohoto "bílého sportu", jak se tenisu přezdívalo. Dokonce si potřásla rukou s britskou královnou Alžbětou.

Serena: Vydláždila mi cestu

Jenže úspěchů dosáhla jako amatérka, žádné převratné výdělky jí do kapsy nepřistály. 

"Má finanční situace byla bídná. Je fajn být tenisovou královnou, jenže korunu nesníte. Vládla jsem tak akorát prázdnému bankovnímu účtu," vzpomínala Gibsonová.

Na vrcholu tak ukončila kariéru a až poté se doopravdy začala živit sportem. Hrála různé exhibice, za které dostávala zaplaceno. A nejen to, chopila se golfové hole a přepsala historii i na greenech, když se stala první Afroameričankou na profesionální ženské golfové tour. 

Ale ani to Gibsonové nestačilo. Využila nabyté slávy a natočila sólové album jako zpěvačka, protože neoplývala jen energickými údery, ale i silným melodickým hlasem. 

Zemřela přesně před dvaceti lety ve věku 76 let. Stala se velkou inspirací pro mnoho hráček včetně sester Williamsových.

"Měla úžasnou kariéru a protrpěla si toho tolik, aby uspěla. Já nic z toho zažívat nemusela. Vydláždila mi cestu, abych mohla dělat to, co nejvíc zbožňuju," nechala se slyšet Serena Williamsová.